Mucholapka
Když jsem vypadla z tuzemského denního tisku, byla jsem pár let na volné noze a pak jsem se nechala zaměstnat v jedné obecní kulturní instituci. Bylo to na jedné straně prima, bohužel mne to na druhé straně nutilo přehrabovat se v dosti nudné produkci úředních šimlovin. Ještě z časů redaktorských vzpomínám na krátký text z jakéhosi úřadu. Byl krátký, ale o to nesrozumitelnější. Týkal se mého staršího syna, kterému bylo tehdy zhruba 17 (dnes je mu 37). Obešla jsem s ním celou naši filiální redakci a jen jsem se utvrdila v tom, že solidní úředník dbá na skloňování a časování, ale souvislosti (významové i syntaktické) jsou mu zcela lhostejné. Platí totiž, že rozumět není třeba, důležité je, že "došlo k vyrozumění". Zdá se, že jde o dost dlouhodobý trend, možná časem bude nutné najímat si překladatele i na informaci o tom, jak platit za popelnici. Otázka zní, proč se vyjadřovat pokud možno nesrozumitelně a proč k tomu vést už děti na školách. Za tímto způsobem vyjadřování je především strašně moc falše a pokrytectví. Zdaleka to není jen leností a nevzdělaností. Jazykové cítění jako by patřilo kamsi do hlubin 20. století, 21. na takové nuance nemá čas. Je to škoda, příšerná škoda, hlavně pro mladší generace.
Dlouhý žabí jazyk mi umožňuje lapat ohavné masařky bzučící kolem, otravující život a ohlupující svou monotónní pitomostí. A tak tady budu zveřejňovat - pokud možno neadresně - všechno, co mi vadí.
Budu vám vděčná, když se přidáte a na smrduté mouchy, poletující kolkolem, taky upozorníte.