O žabím jazyce, obrozenské marnosti a novodobém snobismu

Jsem téměř dnes a denně (a bohužel vůbec nejsem sama) konfrontována s následky všeobjímající omezenosti, krátkozrakosti a novodobé formy lokajství, tedy jakési nepochopitelné tuzemské podoby zamindrákovanosti.  Spočívá v pocitu, že coby jedinec jsem nedostatečný, musím si tudíž vylepšovat image jazykem rádobyvzdělanců, příslušníků ne zcela jasně definované elity, která se ale vyjadřuje tak pitomě, že jí nikdo, nebo skoro nikdo nerozumí. Nemám to ráda, štve mě to, a tak se chystám, že tady o tom budu podávat cosi jako svědectví. Svědectví zbytků zanikajícího času, kdy slyšet a používat češtinu nebylo za trest, ale krása, paráda, potěšení.