Barokní snění regionálních dělníků pera

Tak jsem si zase jednou koupila denní tisk. Ne proto, že bych tak prahla po informacích - ty si mne stejně vždycky najdou, aniž bych o to stála. Prostě jsem zase jednou zahájila svůj kurzík, v němž se zarytě snažím probudit ve svých posluchačích poslední záchvěvy jazykového vlastenectví a pýchy na možnosti a bohatost naší společné mateřštiny. Uznávám – je to ryzí donkichotství, ale moji posluchači mi zatím, zdá se, věří.

Tak tedy nakoupila jsem a s hrůzou zjistila, že po profesní stránce vítězí Právo, dnes již oranžové. Zprávy jsou zprávy a komentáře komentáře, to vše jazykem svěžím, jasným a ku čtenáři laskavým. Fronta (rozuměj MFDnes) – coby noviny nejvíce mediálně lesklé – sice poněkud tápe sama v sobě (neví, jestli vystačí s vlastní barevností, a tak přidává typů písma, uvozovek, ba i vykřičníků, až oči přecházejí). Možná ale ve spletité době těžko hledá identitu, a tedy i smysl, cíl a hranice vkusu. No – ale jsou to přece noviny, ty žijí jen jeden den.

A do třetice všeho dobrého, našla jsem (nekoupila, tak daleko jsem vážně nešla) v hlubinách své pracovní skříně pár týdnů starý Moravskoslezský deník. Je to regionální tiskovina se vším všudy, nicméně co jsem si přečetla na titulní straně, vzalo mi poněkud dech. Umístili tam  - s modrým podtiskem – jakousi pseudoreportáž ze dvou míst, kde se fandilo hokejovým týmům ČR a SR během nedávné olympiády. Nechápu, kde se vzalo tolik hlouposti, naivity, rádoby patosu i lidovosti na jedné hromadě.
Posuďte sami:
Nevím, který zastydlý anděl strážce v editorském rouše bděl nad produkcí toho dne, nicméně si zřejmě dal bobříka barokní přebujelosti. Tím ovšem to drobné dílko poslal do novinářského pekla, ať už byly jeho původní úmysly jakékoli. Tak třeba „český celek“ (už samo takové pojmenování týmu stojí za pozornost) sice vedl 4:0, ale „v závěru se o výhru obával“. Tedy u toho bych vážně chtěla být, zažít, jak se dá v týmu, v čase, kdy obecenstvo kolkolem šílí, „obávat“.  On totiž „kouč Slovenska“ dokázal tým (překvapivě) „nabudit“ a „jeho svěřenci sahali po vyrovnání“ (tedy tomu říkám bomba). Nějak mi to moc připomíná ono známé cimrmanovské blbeček, debil, blbeček, debil, akorát támhle seděli dva blbečci vedle sebe. V našem případě by se to dalo formulovat asi jako floskule, klišé, fráze, floskule, klišé, akorát nakonec mázli dvě fráze vedle sebe.
Netuším, kolik let je autorovi zmíněného textu, mateřské mléko svého tvůrčího slovníku ale pravděpodobně sál (pardon ssál) tak někde mezi lumírovci a čtením pro paní a dívky asi tak z 20. let minulého století. Však také hrdě klade na počátek vedlejších vět vztažné „jenž“, naneštěstí málem hned za sebou – jako by chtěl čtenáři zaseknout do krku zasmrádlou rybí kost, nejspíš po prababičce. Dokázal nepoužít za přímou řečí ani jednou zcela neutrální (a tedy neškodný) výraz „řekl“, zato nás zasypal úplnou škálou jiných, ne vždy odpovídajících náhražek – vydechl si, přála si, vyhlížel, usmála se (to by ještě šlo, sama o sobě jsou to také neutrální, bezpříznaková slova). Jenže tím zřejmě autor dospěl k hranici svých možností, takže hrdinka už byla jen „podotkla“ a nakonec dokonce „prozradila“ - jak jinak  - něco, co bylo zcela zjevné. No, člověk se ani nediví, když jiný hrdina textu nemluví, neříká, ani nesděluje, nýbrž „je optimistou“. Nejen že nás autor opět hází kamsi do šerého dávnověku našeho verbálního znázorňování světa vezdejšího. Navíc má použitý 7. pád patrně poněkud jiný význam, než autor čeká -  on totiž „optimista je“ právě teď a aktuálně, přesněji řečeno dočasně, zatímco „optimistou je“ na věčné časy. No k tomu mu dopomáhej Všemohoucí. Mám ale na mysli spíše autora (rob) onoho vydařeného textu.
A co teprve obraznost (nebo snad obrazivost? Teď fakt nevím) – (rob) je zjevně kabrňák: tak třeba fanoušci podle něj „hokej hltali plnými doušky“… Ostatně ocenit bychom měli i jeho formulaci „do hry ho nepustilo zranění“. Nevím, snad ho drželo za podolek nebo za brusli. To už není ani floskule, to je prostě pitomost.

Zdatně mu ovšem sekunduje (au), který popsal situaci mezi fanoušky konkurenčního týmu. Začátek je nad jiné nadějný – jak popsat, že rodina slovenského trenéra zrovna včera fandila v Česku? No hlavně emotivně, takže „při včerejším bratrovražedném derby“ dlela „na včera ´nepřátelském´ území“. No já to vraždění zrovna vidím, ale o tom, že by vynášeli ze stadionu nějaké mrtvoly, jsem vážně neslyšela.
Autor si zřejmě libuje v opakování, takže zopakoval nejen včera-včerejší (viz výše), ale zopákl nám i  oblíbené klišé „nechyběl ani“, dokonce v podobě „nemohla chybět“ (kdyby jen tušil, jak mne tím potěší…).
A co ekvivalenty slovesa říct? Tady se opravdu klube mistr: prý - pousmála se, uvedl, opakovala (až nečekaně krotce). Zato ale „přiznal“  - schválně, že nevíte co (nakonec) přiznal? No přece „tak důležité zápasy táty sledujeme všichni pohromadě“. Sice nechápu, proč to zrovna přiznával, ale nešť. On i ten poněkud zatvrdlý neshodný přívlastek „zápasy táty“ je prima.
Leč máme tu i jiné přímé řeči, které je třeba nějak ukončit. A (au) se činil: Vůjtek mladší například „přemýšlel s tím, že…“ (tohle klišé by měli vypalovat železným cejchem každému, kdo ho někde nasmolí, natož vytiskne). A představte si, že jeden ze „štamgastů“ se úplně nakonec „vyznal“. Tak za tenhle stylový guláš by si vážně autor zasloužil metál. Nebo metr? Já bych mu dala za trest desetkrát oběhnout redakci, nejlépe i s tím jeho editorským andělem smrti. Protože to, co Moravskoslezský deník předvedl 19. února 2014  na svém nejprestižnějším místě, je bez diskuse novinářská smrt.
 

(Češi v euforii, Slováci balí kufry, Moravskoslezský deník 19. 2. 2014)

V čem je problém:

1) v neschopnosti rozlišovat různé jazykové roviny

2) v přílišné ochotě používat levná klišé, hloupé fráze a přitroublé floskule

3) zjevně i v děsivé lenosti autorů a jejich editora