Projektové blábolení, eurospík a prázdné hlavy

Tyhle stránky jsem si vytvořila před lety, když jsem malinko bojovala s kocovinou, která mne pravidelně přepadala po dost neskutečném čtenářském zážitku, jímž bylo studium pravidelně dávkovaného každoročního "projektového blábolení". Dostalo se mi totiž cti zasedat v jedné z komisí, která mudruje nad lepším příštím našeho velkoměsta a tehdy po čtvrté jsem si málem ukroutila hlavu nad žádostmi o dotace "na kulturu". Bylo vážně k nevíře, co vše snesl papír, potažmo počítačový monitor, když autor zatoužil po nějakém tom příspěvečku z radniční kasy.
Už tehdy bylo zjevné, že naše školy produkují každoročně další a další tisíce nedovzdělaných, leč úzce specializovaných  pseudoodborníků. Tehdy jsem si myslela, že je to jen problém rychlofakult, které nám vyrostly jak houby po dešti po celé republice. Dneska už vím, že tenhle problém klíčí už na základních školách, ne-li ještě dřív. Ale abych neprudila hned od začátku - nemůžu v žádném případě vyloučit, že základní nedostatek je na mé straně, protože jednoduše nechápu, že svět se změnil a vyjadřovat se dnes slušně česky je vlastně docela neslušné, protože tím dáváte najevo pohrdání jakousi nanicovatou worldkultůrou, která má ale se skutečnou kulturou společných jen pár písmen.
Už to vypadalo, že Danina louže vyschne, nebo spíš přeteče do všech stran a konečně zmizí. Jenže situace je pořád stejná: pustit si dnes televizi je téměř zdraví škodlivé - už proto, že autoři nových filmových či televizních děl neslynou nějak zvláštním vzděláním, jde-li o produkt zahraniční, přidává se ještě všeobjímající neschopnost překladatelů. Ti dobří už jsou nejspíš v penzi, anebo utekli, takže dnes se z nových dokumentárních filmů - kupříkladu - nejen nic nedozvíte, ale ještě si zkazíte dojem, protože překladatel nezná základní historické souvislosti a fakta. A tak se drze pouštím do dalšího pokusu znovu oživit tohle terárium a dodávat sem krmení hubené i masitější, podle toho, jak se zrovna naskytne.

Proč "Danina louže"?

Prostě mě nic lepšího nenapadlo. Už hezkých pár let mám pocit, že v louži stojím, nevím, jak  z ní ven, a zabředám kamsi do hlubin. Ohavných. páchnoucích, bahnitých. Možná máte podobné pocity jako já, možná vám budu připadat malicherná. Jenže já věřím na skutečnou kulturu a na to, jak moc je pro nás všechny důležitá. A ke kultuře patří i jazyková kultura. A k té zase něco jako úcta k vlastní historii a možná i jakási národní hrdost, i když já vlastně žádný národovec nejsem. Jednoduše mne štve permanentní všeobecné prasení toho nejcennějšího, co možná jako národ máme a co by nás snad i mohlo spojovat. Snad je pokleslost jazyka jedním z rysů celkové kulturní a společenské pokleslosti, chaosu verbálního i hodnotového. Nechci nijak zvlášť hledat důvody, proč se naše děti rok od roku hůře vyjadřují, snad chci jen na cosi ukázat. Nějak mi nestačí postoje jazykozpytců, kteří registrují a popisují, ale nic víc. Třeba to vnímáte podobně a přidáte se...